METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cechovní speed metalová čest, to je něco, co především Pavlu Slívovi zcela samozřejmě nedává spát. Kdyby to totiž tak nebylo, zahodila by už SALAMANDRA dávno všechny předsudky, vyprdla by se na nějakou složitou přípravu nového materiálu a nahrávky s čerstvými skladbami by vydávala téměř každý rok. Ostatně tak jako skoro každých osm z desíti kapel v téhle republice. Zběžně by k tomu nachytala několik časem prověřených riffů, několik všeobecně oblíbených melodických linek a postupů a děj se vůle boží, hlavu si proto přece lámat nebudeme. Jenže chtít tohle po SALAMANDŘE, to je jako kdybyste chtěli po samurajovi spáchat harakiri plastovým brčkem od kelímku s kolou. Taky by se vám vysmál.
I proto tedy album „Faces Of Chimera“ přichází s více jak tříletou odmlkou po svém předchůdci „Great Moravian Elegies“, i proto je na jeho nádherně dynamickém zvuku podepsán i v domácích končinách nepotkávaný mastering helsinského studia Finnvox a zejména proto opět přináší svěží pofoukání speed metalových bolístek, poslední dobou požehnaně vyrobených nejen čelními představiteli stylu. Kdo nevěří, ať tam běží, i když daleko účelnější by podle mého bylo zůstat pěkně v klidu sedět a zaposlouchat se. Zaposlouchat se a pěkně zblízka být svědkem toho, kterak SALAMANDRA, od posledně znovuzrozená na postech zpěvu (Ivan Borovský, ex – MORAVSKÝ ANDĚL) a baskytary (Jaroslav „Pišta“ Sedláček), nastavuje světu v plném lesku zejména dvě ze tří Chiméřiných tváří. Tu lví, plnou královské síly a moci („Orion“, „Heart Full Of Snow“, „Conquest Of Paradise“ či naprosto senzační „Atlantis“ s úchvatným Borovským na pozadí sborového zpěvu v refrénu), a tu dračí, spalující jako oheň, jenž z ní bývá chrlen („Legacy Of The Heroes“, „Chimera“, „Requiem“ nebo „War Of Evils“, hnaná vpřed nemilosrdným ústředním motivem). Nic nevadí, že kapela opustila textové koncepce, hlavně že zůstala sama sebou, přičemž dokázala zahrát na notu málem stejně tak silnou jako v minulosti. Tyhle vybrané kytarové odpichy, mimochodem stále mazáčtěji se také proplétající s důležitou rolí kláves, ve spojení s nezničitelným citem pro speed metalovou věc navíc jednoduše zastíní i fakt, že z alba (v souladu s jeho názvem) na vás mrkne i třetí z tváří starořecké bestie, totiž ta kozí. Ano, ve skladbách „Dreams Of The Fair“, „Fading Desires“ a „Eternal Injustice“ (jejíž název a obsah jsou mimochodem opravdu odzbrojující – kdyby byla alespoň textově pojata třeba jako obecná stížnost na všechny posměváčky, kteří mají speed metal za vycucanou muziku pro prosťáčky, dalo by se to pochopit jako ilustraci nadhledu, s jakým SALAMANDRA hraje a zpívá, a hned by to bylo o něčem jinším) je k zaslechnutí nepochybně nahořklá každodenní speedová rutina, ale s tím už se holt musíme smířit, chceme-li si z „Faces Of Chimera“ odnést ten lepší dojem.
Protože on je zde po ruce jinak pomalu všude a tak také není nejmenších pochyb o tom, že SALAMANDRA na téhle desce zabodovala tak, jak to na domácí scéně zvládne jen málokdo. Vítězně vyjít ze šarvátky s věčnou výzvou speed metalu, obětovat mu nějaký ten menší renonc na původnosti a o to více zahořet na těch nejsprávnějších místech, to už prostě chce celou kapelu a ne pouze její kus, kus, který jen pořád do kolečka opakuje: MY makáme, MY zkoušíme, MY umíme, MY, MY, MY. Protože v tom je ten rozdíl. SALAMANDRA totiž nikdy neříká MY. SALAMANDRA si počká a HRAJE.
SALAMANDRA je prostě povýšena nad jakékoliv speed metalové dění v domácích končinách, ať už to vezmete z jakéhokoliv konce. A „Faces Of Chimera“ mě v tom jenom utvrzuje.
7,5 / 10
Ivan Borovský
- zpěv
Pavel Slíva
- kytary
Karel Řepecký
- kytary
Hanka Šlachtová
- klávesy, zpěv
Jaroslav "Pišta" Sedláček
- baskytara
Dan "Baalberith" Jureček
- bicí
1. The Tears Of The Ocean
2. Orion
3. Dreams Of The Fair
4. Legacy Of The Heroes
5. Eternal Injustice
6. Heart Full Of Snow
7. Chimera
8. Conquest Of Paradise
9. Atlantis
10. Requiem
11. Fading Desires
12. War Of Evils
13. The Last Of All
Opus Bohemica (2022)
Imperatus (2014)
Time To Change (2010)
Faces Of Chimera (2007)
Great Moravian Elegies (2004)
Skarremar (2000)
Twilight Of Legends (1999)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Leviathan Records
Stopáž: 60:36
Produkce: Pavel Slíva & Marek Lankočí
Studio: Artvox Studio, Šenov, Finnvox, Helsinki
Výborné album, o třídu lepší než moravské elegie. Avšak Skarremar pro mě zůstává nepřekonán.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.